Dcera investorů první vily na Babě manželů Munkových, paní Suzanne Munk Ragen, poskytla svůj autentický text ,,Dům na Babě, kde jsem se narodila“.
MŮJ RODNÝ DŮM NA BABĚ
Suzanne Ragenová
Je zvláštní psát o historii domu, na který nemám žádné vlastní vzpomínky. V tom domě jsem se sice narodila, ale když mi byly dva roky, naše rodina ho náhle opustila. Stále stojí na kopci nad pohádkovou Prahou. Ten dům pro mě zůstal jako živý díky příběhům, které mi rodiče vyprávěli, a fotografiím, které pořídili. Jedna z těch fotografií zachycuje mého otce, jak hrdě stojí na holém vršku s lopatou v ruce, připraven začít stavbu našeho nového domu. Jako dospělá jsem ten dům navštívila několikrát. Naposledy to bylo v létě roku 2007. Cestovala jsem spolu s Brooksem, našimi třemi dětmi, jejich partnery a našimi devíti vnoučaty.
Na počátku třicátých let minulého století byl můj otec jedním ze zakladatelů osady Baba, Werkbundské kolonie ve stylu Bauhaus. Název osady pochází ze staročeského slova pro babičku, jelikož s vrchem Baba se pojí starodávné mýty. Zakladatelé osady Baba byli převážně intelektuálové a podnikatelé, kteří se považovali za osvícené představitele nového československého demokratického státu. Můj otec nám vyprávěl o nadšení, které mezi zakladateli panovalo, a o zapálených politických debatách, které se vedly přes nízké zahradní ploty.
Kubistická architektura kolonie byla na svou dobu velmi moderní a avantgardní. Praha byla proslulá svými pastelovými budovami v barokním, rokokovém a secesním stylu, jsou to samé křivky, habsburské sochy, okna a balkony roztodivných tvarů a špičaté střechy. Náš dům měl rovné linie, plochou střechu, obrovská skleněná okna a na hladkých betonových stěnách bílý nátěr. Interiér byl stejně minimalistický, plný vestavěných skříní a čistých prostorných místností. Všechny domy kolem měly podobný geometrický styl, lišily se pouze velikostí a půdorysy. Každý dům byl originál, protože domy měly různé architekty a stavěly se pro konkrétní rodiny. Moji rodiče najali architekty Josefa Fuchse a Otokara Fischela. Osada Baba byla jako jediná kolonie Werkbundu v Evropě financována soukromými klienty. Jednalo se o rodinné domy, které měly svůj jedinečný styl, ale zároveň spolu ladily.
Moji rodiče, Nadia a Frank Munkovi, se do čerstvě dokončeného domu nastěhovali v roce 1933. Můj bratr Michael se narodil v roce 1934 a já jsem na svět přišla v roce 1937. Tehdy už se zapálené politické debaty začaly vést temným a úzkostným tónem. V Německu se Hitler připravoval obsadit Evropu. V květnu roku 1938 napadl a anektoval Rakousko a 30. září stejného roku se setkal s Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem v Mnichově, kde schválili postoupení třetiny Československa Německu. Šlo o neslavnou Mnichovskou dohodu. Premiér Chamberlain se vrátil do slavící Anglie a oznámil, že zajistili „mír v naší době“.
V dubnu roku 1939 do Prahy přijely německé tanky a zamířily na Hradčany, sídlo české vlády. Toho dne napadl pozdní sníh. Můj otec byl jedním z mnoha Čechů, kteří se zkříženýma rukama, někteří v slzách, tiše přihlíželi, jak kolem projíždějí tanky. Otec vzpomínal, jak se jich řidič prvního tanku zcela neuvěřitelně ptal na cestu. Nikdo neodpověděl. Všichni předstírali, že neslyší nebo nerozumí. (Zajímavé je, že před asi deseti lety jsme s Brooksem v knihkupectví procházeli staré časopisy LIFE a našli jsme dubnové číslo z roku 1939, které zobrazovalo přesně tu scénu, tak často popisovanou mým otcem.)
Mým rodičům bylo jasné, že budou muset emigrovat, protože otec se angažoval v české vládě. Byl také židovského původu, ale to v té době nebyl hlavní problém. Můj otec ve svých pamětech napsal: „Jednou v květnu za mnou do kanceláře přišel muž. Zavřel za sebou dveře a ukázal mi průkaz bývalé české tajné služby. Byl jsem v šoku. Bylo to dva měsíce po německé invazi a takto se identifikovat bylo nemyslitelné. Ten muž pak řekl: ‚Přišel jsem vám ukázat jeden papír.‘ Podal mi příkaz gestapa k zatčení všech členů hospodářského výboru Socialistické strany. Mé jméno bylo první na seznamu, protože jsem býval předsedou výboru. Ten muž pak odešel, ale nikdo mi nemusel nic dalšího říkat.“
Náš odjezd se zařizoval ve spěchu. S pomocí Červeného kříže, kvakerské kamarádky Beatrice Wellingtonové a Rockefellerova institutu v New Yorku, kde byl můj otec členem, se nakonec podařilo zarezervovat čtyři místa ve vlaku, který odvážel židovské děti z Prahy přes Holandsko do Anglie.
Náš dům na Babě jsme opustili 20. května 1939. Byla to sobota a moji rodiče řekli kuchařce a chůvě, že odjíždíme na víkend. Moje matka řekla totéž své matce a sestrám. Nevěděla, jestli se s nimi nevidí naposledy. Moji rodiče měli každý jedno malé zavazadlo. Otec měl černou kulatou koženou tašku s hnědým koženým lemem a iniciály FM. Mám ji dodnes. S Michaelem jsme si mohli každý vzít jen jednu hračku. Já jsem si vybrala velké dřevěné malované vejce, ve kterém se skrývala spousta malých hraček. To vejce mám dodnes, ale ty malé hračky jsou dávno pryč.
Na nádraží Woodrowa Wilsona jsme dojeli taxíkem a po půl hodině jízdy vlakem jsme dorazili na německou hranici. Hranici hlídaly obávané jednotky SS ve svých černých uniformách se symbolem lebky na čepicích. Pak pro mé rodiče nastal dramatický moment, hlídka kontrolovala naše dokumenty. Otec to prohlásil za nejtěžší okamžik svého dlouhého života. Naštěstí kdysi něco udělal pro tamního přednostu stanice, kterému se podařilo dostat nás přes hranici rychle. Trval na tom, aby vlak odjel načas. Tak začala naše dlouhá cesta do Ameriky.
Náš dům na Babě, který postavili s tak velkými nadějemi, rodiče neviděli po emigraci mnoho let. Krátce poté, co jsme odjeli, se do domu nastěhovala rodina německého důstojníka. Když otec navštívil Prahu v rámci své práce pro organizaci UNRRA, našel náš dům prázdný a v obývacím pokoji objevil několik děr po kulkách. Nikdy jsme se nedozvěděli, jaký příběh se za nimi ukrývá.
V sedmdesátých letech jsem náš dům navštívila s Brooksem a rodiči. Procházeli jsme se ulicemi a rodiče nám vyprávěli o nadšení, které panovalo při stavbě jejich domu a plánování celé kolonie. Potěšil je pohled na vzrostlé stromy a zelenající se zahrady. Prohlásili, že všechny domy vypadají zhruba stejně, jako když odešli. Vyprávěli nám o svých sousedech. S mnohými z nich jsme se na Babě dokonce setkali. Rodiče doufali, že se do Prahy po válce vrátí, ale když zjistili, že zemi budou okupovat komunisté, rozhodli se zůstat v Americe. Tehdy také náš dům na Babě prodali.
Po smrti mého otce v roce 1999 jsme s Brooksem vzali mou matku do Prahy, kde se, jak se později ukázalo, naposledy setkala se svými pěti sestrami a bratrem. Týden před naším příjezdem zemřel můj strýc Vladimír, takže s jeho pohřbem počkali do našeho příjezdu. V kalendáři vedle postele měl napsáno: „Dnes přijíždí Naďa“.
V létě roku 2007 jsme Prahu navštívili s našimi dětmi a devíti vnoučaty. Několik měsíců před cestou jsem poslala dopis adresovaný „Rodině, která bydlí v domě č. 5 Na Vršku“, jelikož jsem nevěděla, kdo v našem starém domě bydlí. Zanedlouho mi přišla e-mailem odpověď. Psal mi syn vdovy, která tam bydlí, a pozval nás, abychom ji přišli navštívit. Domluvili jsme den a čas, najali jsme si malý autobus a celá naše výprava o sedmnácti členech dorazila k domu na Babě. Paní Hoffmanová na nás čekala se svými dvěma syny, jejich manželkami a dvěma vnuky. Bylo teplé slunečné odpoledne. V nádherné zahradě na nás čekaly lahodné domácí chlebíčky, makové šátečky s meruňkami, ovocný džus a čaj. Pak nás paní domu pozvala dovnitř.
Interiér se od našich předchozích návštěv změnil jen málo. Podle fotografií se toho příliš nezměnilo ani od dob mých rodičů. Všichni jsme vyšli po venkovních schodech na střešní terasu, kde jsme se kochali výhledem na Prahu. Obdivovali jsme pohádkové věže, Pražský hrad a Vltavu s jejími četnými mosty. Vzpomněla jsem si na fotku mého otce na téže terase. Měl na sobě oblek a klobouk a opíral se o železné zábradlí, plný hrdosti a naděje.
Děti chápaly, že se jedná o můj rodný dům, ale muselo jim to připadat jako dávná historie. Dojem na ně udělalo až to, když jeden z vnuků paní Hoffmanové sundal ze stěny obraz a ukázal jim dírku po kulce z válečných let. Zachovali ji jako kousek historie domu na Babě.